Literární Man Bookerovu cenu získal román o Lincolnovi na hřbitově

Románová prvotina Lincoln in the Bardo od známého autora povídek George Saunderse vyhrála letošní Man Booker Prize. Nejvýznamnější literární cena udělovaná v Británii, spojená s odměnou padesát tisíc liber a zvýšeným zájmem čtenářů, tak podruhé připadla americkému autorovi. Osmapadesátiletý Texasan žijící v New Yorku Saunders byl favoritem sázkařů.

Forma a styl tohoto originálního románu odhalují duchaplné, inteligentní a hluboce dojemné vyprávění. Příběh o pronásledovaných a pronásledujících duších v posmrtném životě mladého syna Abrahama Lincolna paradoxně živě evokuje postavy, které tento jiný svět zaplňují. Lincoln in the Bardo je zakotven v historii a zároveň si s ní hraje a zkoumá význam a zkušenost empatie,“ popsala vítězný román předsedkyně poroty Lola Youngová. Na cenu udělovanou od roku 1969 měly šanci i dvě mladé debutantky, které si na slávu teprve zvykají. Devětadvacetiletá Fiona Mozleyová pracuje v londýnském knihkupectví a lyrický román Elmet psala na mobilu cestou vlakem do rodného Yorku. Emily Fridlundová drama o osamění History of Wolves tvořila během pěti let, kdy se zároveň i pomocí umělého oplodnění snažila stát matkou. Z USA vzešla polovina nominovaných, autoři mimo země Commonwealthu a Irsko o Bookerovu cenu mohou soutěžit od roku 2014. Do letošního ročníku se přitom přihlásilo méně amerických románů než loni, pod třicet procent z celkového počtu. Ve Spojených státech se narodili Fridlundová i Saunders.

4 3 2 1 Návrat po sedmi letech

Třetím americkým kandidátem se překvapivě nestal Colson Whitehead s kritikou otrokářství The Underground Railroad ověnčenou už Pulitzerovou cenou, který skončil v širším výběru oznamovaném v červenci, ale veterán Paul Auster s více než osmisetstránkovou knihou 4 3 2 1, s níž se vrátil na scénu po sedmi letech. Americký autor vyhrál poprvé loni, konkrétně Paul Beatty s románem The Sellout. Domácí Británii kromě Mozleyové zastupovala Ali Smithová se svým románem o Británii po odhlasování brexitu Autumn. Skotská spisovatelka se o Bookera uchá- zela už počtvrté, naposledy měla šanci díky knize How to Be Both. Mezi finalisty se jednou dostal také pákistánsko-britský autor Mohsin Hamid, jeho úspěšný thriller Váhavý fundamentalista se poté dočkal i filmové adaptace s Rizem Ahmedem v hlavní roli. Nyní se do užšího výběru probojoval s knihou Exit West. Předsedkyně jury Youngová nominované publikace popsala jako unikátní a nebojácné knihy, které jdou proti hranicím konvencí. „Způsob, jakým napadají naše zavedené myšlení, dokazuje sílu literatury,“ uvedla při vyhlašování nominací.

www.e15.cz

Spisovatel je jako kouzelník, říká spisovatelka Margaret Atwoodová

Den poté, co Margaret Atwoodová převzala v Praze Cenu Franze Kafky, zamířila za svými příznivci do Knihovny Václava Havla. Bylo tak plno, že se do sálu nedostali ani mnozí zájemci s potvrzenými rezervacemi.

Kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová patří mezi „… nejvýznamnější a zároveň nejpopulárnější autorky,“ řekl Michael Žantovský, ředitel Knihovny Václava Havla. „A to není vždycky totéž,“ dodal ještě. Za okny knihovny potvrzoval jeho slova ve středu večer dlouhý had čekajících zájemců. V Knihovně Václava Havla právě začínalo setkání se spisovatelkou. V přeplněném sále se tísnili literární fanoušci, profesoři, krajané, studenti a mnozí další. Margaret Atwoodová zájemcům, kteří se nevešli, alespoň soucitně zamávala oknem. Mnozí se bohužel nedostali dovnitř, i když měli potvrzenou rezervaci.

Kanadská spisovatelka, básnířka a literární kritička přijela do Prahy převzít mezinárodní Cenu Franze Kafky, ocenění udělované již sedmnáct let Společností Franze Kafky. Mezi jeho laureáty jsou význačná jména jako Philip Roth, Amos Oz, Haruki Murakami, Ivan Klíma či Václav Havel. Atwoodová nedlouho před pražským oceněním obdržela na Frankfurtském knižním veletrhu Mírovou cenu německých knihkupců, v roce 2000 Man Bookerovu cenu a předtím řadu dalších ocenění.

V českém prostředí je dobře známá, vyšlo zde již deset jejích knih. Dosvědčovaly tomu výtisky v různých vydáních, které měli její ctitelé v rukou. Jejím nejznámějším dílem je „spekulativní“ román z blízké budoucnosti s názvem Příběh služebnice, který byl také letos převeden společností HBO do seriálové podoby.

Bouře v mužské věznici

Samotná Margaret Atwoodová působila docela nehvězdně. Pozorně nakloněná dopředu studovala publikum chytrýma očima. A při promluvách korunovala fakta ironickými vtípky přesně v tu pravou chvíli. Mělo to něco z pistolnické konverzace – i z divadelního vystoupení. Ostatně její nejnovější věc, která právě vyšla česky, se k divadlu úzce vztahuje. Atwoodová se zúčastnila shakespearovského projektu britského nakladatelství Hogarth Press. Slovutní spisovatelé byli osloveni s nabídkou adaptovat některou práci velkého dramatika. Tímto zadáním veškeré podmínky skončily – právě proto Atwoodová nabídku přijala. Vybrala si drama Bouře, protože Shakespeare v něm nejvíc ze svých her popisuje to, co sám dělal. Hlavní postava – Prospero – je přece režisér a spisovatel… Duch Ariel zase vytváří „divadelní efekty“. Samotné psaní má prý blízko k vytváření iluzí: „Je to kouzelnické povolání,“ soudí Atwoodová. Spisovatelka zhlédla všechna dostupná divadelní zpracování Bouře, ovšem sama ji umístila… do vězení (v češtině kniha vyšla pod názvem Kus temnoty). Natolik úspěšně, že v kritikách se objevil názor, že by měla přepsat celého Shakespeara.

V jejím podání zkrachovalý režisér Felix, vypuzený z vedení divadelního festivalu, inscenuje Bouři v mužské věznici. A naráží na potíže vyplývající z kodexu cti. Nikdo nechce hrát Mirandu, protože ženskou rolí by se shodil. Nikdo také nechce hrát vzdušného ducha Ariela, nezařaditelnou bytost, z podobných důvodů. Felix nakonec přesvědčí kriminálníky, že Ariel je vlastně mimozemšťan odkudsi z vesmíru. A na roli Mirandy najme životem otřískanou mladou ženu zvenčí. Vzhledem k jejímu nevybíravému slovníku ji musí upozornit na jeden svůj realizační pokyn: dovoluje používat jen ty kletby, které jsou ve hře. A skutečně, vězňové – podvodníci, dealeři, rapeři – s chutí používají květnaté shakespearovské nadávky.

Atwoodová upřesnila, že podobné vzdělávací divadelní programy ve věznicích v Severní Americe skutečně probíhají. Bouři ostatně vnímá jako metaforu uvěznění – a osvobození. Zároveň je to drama msty. Felix inscenuje hru, aby potrestal své nepřátele, které mu osud přivede do věznice jako vysoko postavené návštěvníky. „A má Felix/Prospero svou mstu dokonat?“ ptala se Atwoodová publika.

Atwoodová zmínila i vliv Franze Kafky na vlastní tvorbu. S jeho pracemi se seznámila během středoškolských studií. Dobře prý zapadl mezi její tehdejší četbu: Pozdní viktoriánské horory a psychologizující romány ze začátku 20. století. Napsala o něm svůj první kritický text. Na začátku své spisovatelské dráhy se ale potýkala s tím, že spisovatelství se v tehdejší Kanadě nevnímalo jako profese, ve které by mohly uspět ženy (narodila se v roce 1939). „Jsem tak stará, že jsem ani nechodila do kurzů kreativního psaní,“ poznamenala s úsměvem.

Vášnivě četla a v psaní si všechno objevovala po svém. Z toho zřejmě vyplývá značná různorodost její tvorby, která zahrnuje básnické sbírky i rozličná zpracování mytologických látek, například Odyssey (kniha Penelopiáda). Vždy překvapivě, ironicky, po svém. S důrazem na ženský pohled na věc, proto také Atwoodová bývá řazena mezi feministické spisovatelky. Svůj tvůrčí proces přirovnala k modelování hlíny, kdy neví, co z textu nakonec vznikne.

Spisovatelství jako kouzelnictví doplňuje Atwoodová i vynálezectvím. Je autorkou projektu LongPen, který umožňuje podepisovat knihy na dálku. Jde o technickou vychytávku, kdy autor může být přítomen v Londýně a své knihy podepisovat v New Yorku. Publikace podepisuje na dálku robotická ruka, která přenese podpis z citlivé obrazovky… (právě z New Yorku funkčnost vynálezu Atwoodová demonstrovala).

V jejích představách přitom nejde o efektní nástroj pro věhlasné autory – právě naopak, usnadní práci s autory i malým společnostem literárních fanoušků.

Vědou proti lžím

Zájem o vědu tvoří, vedle mytologie, další součást její tvorby. Ve svém psaní se zabývá i vědecko-fantastickými, futurologickými a sociologickými tématy. Při otázce z publika, jak na ni působí zlehčování humanitních věd na úkor technických, ke kterému v České republice na politické úrovni dochází, se postavila za humanitní vědy. Oproti úzce vymezeným technickým vědám mají přesah. Umožňují uvažovat kriticky, analyzovat příběhy. A tímto způsobem hledat objektivní skutečnost ve věku „falešných příběhů“. Humanitní vědy zkrátka pomůžou odlišovat pravdu od lži, a právě proto jim politici nefandí, uzavřela Atwoodová.

www.lidovky.cz

Jáchym Topol: Citlivý člověk

Osm let po vydání své poslední prózy Chladnou zemí vydává jeden z nejčtenějších a hojně překládaný český autor Jáchym Topol novou knihu. Román Citlivý člověk vypráví o rodině, která hledá domov, promítají se do ní ale také Topolovy nedávné zážitky s úmrtími jeho nejbližších členů rodiny, vliv velkých postav české literatury i toho, co hýbe dnešní společností.

Začíná Svět knihy

Chvíle, na kterou každoročně čekají tisíce milovníků knih – startuje Svět knihy. Oproti minulým rokům připravili organizátoři i několik změn. Akce se koná na různých místech v Praze, účastní se také desítky hostujících měst.

V Průmyslovém paláci na pražském výstavišti se to už teď začíná plnit lidmi, před vstupem na výstaviště už je teď docela velká fronta. Program světa knihy tedy evidentně táhne návštěvníky hned od prvního okamžiku. „Letos je čeká ještě rozsáhlejší výstavní plocha, než byli zvyklí, pro představu je to skoro tři a půl tisíce metrů čtverečních,“ vysvětluje redaktorka Radiožurnálu Kateřina Svátková.

Stánky tady mají velká i malá nakladatelství, prezentaci si připravily i ambasády a zahraniční kulturní centra. Teď je tady ještě trochu zmatek, je vidět, že přípravy opravdu skončily před několika okamžiky.

Originály soch z Karlova mostu

Velkou změnou je určitě nejen rozšíření samotného prostoru, ale i to, že Svět knihy se z Průmyslového paláce přesouvá i na jiná místa v Praze 7. Veletrh spolupracuje s Národním muzeem a část programu bude v Lapidáriu tady kousek od paláce. Budou tam různé výstavy, třeba nejkrásnějších knih uplynulého roku.

A další velkou změnou je i malý organizační detail. Doposud jsme byli zvyklí, že do Prahy přijel vždy jeden velký host ze země, která měla obrazně řečeno předsednictví a hlavní hosté i program se okolo ní točily trochu víc. Letos je to pestřejší, organizátoři k tomu přistoupili celoevropsky.

Hlavní téma veletrhu je letos Genius loci v literatuře. Spisovatelé a literární vědci přijedou z devíti měst, která mají titul Kreativní město literatury UNESCO, stejně jako Praha. K nejznámějším hostům letošního festivalu patří irský spisovatel John Boyne, izraelský autor knih pro dospělé i pro děti Uri Orlev, polský a v Česku dobře známý novinář a spisovatel Mariusz Szczygiel nebo ve Švýcarsku žijící spisovatelka Corinne Hofmannová, autorka bestselleru Bílá masajka.

Vzducholoď Gulliver

Na knižní akci se nepotkávají jen obchodníci, nakladatelé a profesionálové, pro veřejnost je přichystána i dost pestrá náplň, za čtyři dny to bude přes 480 programů. Jako každý rok to budou autogramiády českých i světových osobností, ale i různé workshopy, literární besedy.

„Část programu se přesune, a to se týká právě i těch diskusí. Část z nich bude ve vzducholodi Gulliver, která je na střeše Centra současného umění DOX. A protože je to festival, budou se tu předávat i ocenění, ve čtvrtek například budeme sledovat předávání Cen Jiřího Ortena pro autory do 30 let,“ přibližuje Svátková.

www.ceskyrozhlas.cz

Magnesia Litera 2017 – nominace próza

Marek Šindelka: Únava materiálu

Odeon

Osudy dvou uprchlíků zredukované na tělesnou zkušenost. Uprchlická krize zredukovaná na útěk. Marek Šindelka nenapsal sociálně-kulturní sondu, jeho novela přináší univerzální výpověď o fyzické izolaci a odtržení, ve kterém se mnozí uprchlíci nebo obecně migranti nacházejí. Jeho rytmizované, klipovité vyprávění se místy podobá arkádové počítačové hře, jeho fyzický jazyk hmatatelně přibližuje útrapy cesty. Novela Únava materiálu možná nepřináší komplexní analýzu současné uprchlické krize, ale přiměje čtenáře vcítit se do jejích obětí, které přišly o majetek, bezpečí a mnozí i o život. Je to strhující, empatické gesto, v němž se Evropa proměňuje z vysněného Ráje v nehostinné, nevraživé místo. Gesto, které nás konfrontuje s naším pohodlím.

Ladislav Šerý: Nikdy nebylo líp

fra

Pozoruhodná variace na slavnou undergroundovou knihu Jana Pelce A bude hůř… je bezohlednou analýzou pozdní doby polistopadové, na kterou se už nedíváme očima lidí na okraji společnosti, nýbrž dětí revoluce, dnes již stárnoucích pražských intelektuálů. V hospodském vrstvení jazyků a názorů se koncentrovaně zjevuje ztrácení smyslu a jeho marné hledání v práci a v lásce. Z klasického sladkobolného románu o krizi středního věku se díky lakonicky přesnému a dynamickému psaní autora, stává ironické lamento nad prázdnotou doby kapitalistické plnosti. Pražská hospoda se intelektuálně neztrácí, ale jako by se zasekla v bludném kruhu, který autor dokáže sugestivně a s humorným nadhledem vypsat. Něco tu zoufale chybí… přestože „nikdy nebylo líp“.

Michal Přibáň: Všechno je jenom dvakrát

host

Románová prvotina literárního historika Michal Přibáně představuje nezvykle vyzrálou generační výpověď. Její síla spočívá v barvitém vylíčení normalizační a polistopadové společenské atmosféry, bravurním vedení několika paralelních vyprávěcích linií i neočekávané závěrečné pointě, která základní téma díla dovádí do krajních důsledků. Próza čtenáře zavádí do prostředí krkonošské chaty Karlovka, kde hlavní hrdina a zároveň vypravěč příběhu Pavel Klimeš prožil část dětství a do níž se po letech vrací, aby spolu s dávnými přáteli podnikl výpravu do vlastní minulosti. Karlovka je totiž nejen prostorem Pavlových vzpomínek, ale – jak se postupně ukáže – také klíčem k pochopení událostí, nevyhnutelně poznamenaných podmínkami husákovské normalizace. Tato cesta do zákoutí vlastní paměti neodkrývá pouze Pavlovy životní osudy, ale nabízí i problematizující čtení nedávné české historie.

Aleš Palán: Ratajský les

Pistorius & Olšanská

V lednu roku 1952 bylo v lese poblíž Ratají nad Sázavou nalezeno tělo komunistické funkcionářky, která byla známá jako tvrdá zastánkyně nastupující kolektivizace. Dobová propaganda okamžitě využila situace a z vraždy umně vytvořila odstrašující případ protistátního teroru, jímž vládnoucí moc šikovně přitlačila ke zdi odbojné statkáře z celého regionu, kteří poté začali hromadně vstupovat do JZD. Na půdorysu této tragické události vystavěl Aleš Palán napínavý thriller, v němž znovu ožívá tísnivá atmosféra politických procesů padesátých let. Ratajský les však nelze číst jako věrnou rekonstrukci jedné politické kauzy, která nakonec stála několik lidských životů, ale jako svébytnou románovou fikci, v níž se rozvíjí tři paralelní vyprávění. První linie, zasazená do roku 1952, vypráví příběh pomsty, která se nešťastnou shodou okolností zvrhla v neplánovanou vraždu. V druhém vyprávěcím pásmu, odehrávajícím se o šest let později, se čtenář může na celý případ podívat přímo očima hlavního hybatele soudního procesu, který vraždu využije k likvidaci svého soka v lásce. Třetí narativní rovina se pak odvíjí v nedávné minulosti, kde si chce skupinka mladých antikomunistických radikálů vyřídit účty s lidmi, kteří se za minulého režimu podíleli na likvidaci příslušníků třetího odboje. Ratajský les se tak znovu stane místem, kde má být vykonána msta a kde se má definitivně zúčtovat s krvavou totalitní minulostí. Jenomže všechno se nečekaně zamotá a tři příběhy se nakonec překvapivě prolnou. Ratajský les je napínavá kniha vyprávěná živým hovorovým stylem, která provokuje k úvahám o politických vraždách 50. letech, (ne)potrestání viníků a antikomunistickém porevolučním radikalismu, který by chtěl spravedlnost vzít do vlastních rukou.

Zuzana Brabcová: Voliéry

Druhé město

Úzkostná diagnóza současné společnosti. Naléhavé svědectví o ženě, která touží uniknout ze svého osamění, najít a pocítit blízkost druhého člověka a nějak zapadnout do současného světa. Přitom ale není schopna překonat své obavy a únavu z toho, že bude znovu a znovu zraňována nezájmem. Autenticita knihy Zuzany Brabcové vyplývá z drsné upřímnosti k sobě samé, kterou rozvíjí do obecně platných výpovědí a sžíravých postřehů. Text tvoří kvazideníkové zápisky datované od prosince 2012 do února 2015. V kontrastu proti sobě tu stojí křehký vesmír autorky, v němž se jako návratné motivy objevují vztah k dceři, matce, sestře, a na druhé straně – tam venku – svět představovaný strohými, nic neříkajícími titulky médií. Právě ve srovnání s nimi vynikne suverénní jazyk, osobitá obraznost a pronikavé autorské vidění Zuzany Brabcové. „Všude všichni vplétají do promluv ‚jakoby‘, jako by už nic nebylo doopravdy, jako by z každé vteřiny trčelo stero možností, bezpočet paralelních variant, ale neplatila žádná.“ Ve Voliérách nic není jakoby, jde v nich o život.

Bianca Bellová: Jezero

Host

Drsný příběh o dospívání a zároveň postapokalyptické podobenství o zničení přírody, po kterém následuje zpustošení lidských vztahů a nakonec i duší jednotlivých obyvatel. Bianca Bellová zasazuje příběh chlapce Namiho, který pátrá po své matce, do exotického prostředí připomínajícího vysychající Aralské jezero. Nedělá to však účelově, aby své knize dodala na zajímavosti. Namiho příběh podmínky tohoto neutěšeného, zapomenutého místa ztělesňuje, vyrůstá z toxického bahna vysychajícího jezera, z opuštěných baráků obsazených posledními zoufalci a ruskými vojáky. Sugestivní dojem umocňuje poetický jazyk a obraznost, které kontrastují s líčením všudypřítomné brutality. Překvapivá je ostrá pointa a otevřený závěr. Bianca Bellová napsala osobitý mýtus, podmanivý příběh iniciace, kdy se chlapec musí potopit na dno svého zoufalství, aby se vynořil silnější a vědomější.

Daniela Hodrová – Točité věty

Rozsáhlý román známé autorky a bohemistky Daniely Hodrové je úzce spojený se životním osudem překladatelky a básnířky Bohumily Grögerové a výtvarnice Adrieny Šimotové, jimž je také věnovan.

Také v tomto románu autorka své blízké – z podsvětí, ze zapomnění – v příbězích vyprávěných se soucitem, něhou, porozuměním. Vyvolává i mrtvé přátele (B. Grögerovou a A. Šimotovou), ale i osoby málo známé, neznámé, někdy fiktivní, jejichž příběh nějakým způsobem souzní s jejím vlastním příběhem. Tak jako v předchozích románech vyvstává před čtenářem svět, v němž se osudy živých prostupují s osudy mrtvých, i těch dávno mrtvých.

Není ovšem pouhou románovou transformací osudů, spjatých úzce se životem i tvorbou autorky samotné, ale i závažnou výpovědí o metafyzických úzkostech dnešního člověka a dost možná i jistým lékem, daným autorčiným širokým, „komparativním“ rozhledem, jehož šíře překonává její předešlé romány a tvoří ukotvující kontrapunkt proti „opojnému“ stylu a větvící se a „točivé“ výstavbě románu.

Tato kniha získala literární cenu Magnesia Litera Kniha roku 2016.

Magnesia Litera

Magnesia Litera je české literární ocenění, které od roku 2002 každoročně uděluje Sdružení Litera.

Ceny jsou udělovány v několika kategoriích. Cena čtenářů nesla od roku 2006 název sponzora, kterým byl do roku 2009 Kanzelsberger, v roce 2010 jím je Knižní klub. Hlavní cena Kniha roku – Magnesia Litera je spojena s finanční prémií nejméně 100 000 korun a nese název sponzora a slovo Litera.

Nejlepší knihou za rok 2007 se stal román rumunského spisovatele Petru Cimpoeşa Simion Výtažník, který do češtiny přeložil Jiří Našinec. Editor nakladatelství Dybbuk Jan Šavrda, který dílo vydal, se vyslovil pro rozdělení prémie 200 tisíc korun na dvě poloviny. Stanovy ceny s touto situací nepočítaly, ovšem výbor sdružení vydal prohlášení, že v případě překladové literatury je „překladatel vnímán jako autor“.

Laureáti

2002

Kniha roku: Jürgen Serke, Böhmische Dörfer – Putování opuštěnou literární krajinou, ISBN 80-86138-28-3

Litera za prózu: Miloš Urban, Hastrman, ISBN 80-7203-347-6

Litera za poezii: Jiří Gruša, Grušas Wacht am Rhein aneb Putovní ghetto, ISBN 80-7185-347-X

Litera za populárně naučnou literaturu: Vít Vlnas, Princ Evžen Savojský, ISBN 80-7185-380-1

Litera za překladovou knihu: Básníci soumraku (přeložil Jiří Pelán)

Litera za nakladatelský počin: Jürgen Serke, Böhmische Dörfer – Putování opuštěnou literární krajinou, ISBN 80-86138-28-3

Litera za objev roku: Hana Andronikova, Zvuk slunečních hodin, ISBN 80-242-0689-7

Litera za přínos české literatuře: Jiří Gruntorád, knihovna Libri prohibiti

2003

Kniha roku: Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století – Architektura let 1750–1918 na Moravě a ve Slezsku, ISBN 80-85227-49-5

Litera za prózu: Emil Hakl, O rodičích a dětech, ISBN 80-7203-550-9

Litera za poezii: Vít Slíva, Bubnování na sudy, ISBN 80-238-9126-X

Litera za populárně naučnou literaturu: Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století – Architektura let 1750–1918 na Moravě a ve Slezsku, ISBN 80-85227-49-5

Litera za překladovou knihu: Louis-Ferdinand Céline, Klaun’s Band (přeložila Anna Kareninová), ISBN 80-7108-220-1

Litera za nakladatelský počin: nakladatelství Argo, edice Historické myšlení a Každodenní život

Litera za dětskou knihu: Martina Skala, Strado a Varius, ISBN 80-86113-46-9

Litera za objev roku: Petra Hůlová, Paměť mojí babičce, ISBN 80-7215-174-6

Litera za přínos české literatuře: Václav Kadlec, za přípravu kompletních Spisů Bohumila Hrabala

2004

Kniha roku: Jiří Suk, Labyrintem revoluce, ISBN 80-7260-099-0

Litera za prózu: Antonín Bajaja, Zvlčení, ISBN 80-7227-156-3

Litera za poezii: Karel Šiktanc, Zimoviště, ISBN 80-246-0581-3

Litera za naučnou literaturu: Jiří Suk, Labyrintem revoluce, ISBN 80-7260-099-0

Litera za překladovou knihu: Mario Vargas Llosa, Vypravěč (přeložila Anežka Charvátová), ISBN 80-204-1050-3

Litera za nakladatelský počin: Pavel Juráček, Deník (nakladatelství NFA), ISBN 80-7004-110-2

Litera za knihu pro děti a mládež: Lucie Seifertová, Dějiny udatného českého národa a pár bezvýznamných světových událostí, ISBN 80-239-0886-3

Litera za objev roku: Jonáš Tokarský, Alchymické dítě a jiné povídky, ISBN 80-7185-614-2

Litera za přínos české literatuře: Jan Halas a stanice ČRo3 Vltava, za soustavné podporování literatury

Cena čtenářů: Zdeněk Svěrák, Jaké je to asi v čudu, ISBN 80-7200-776-9

2005

Kniha roku: Jan Novák, Zatím dobrý, ISBN 80-7227-194-6

Litera za prózu: Jan Balabán, Možná že odcházíme, ISBN 80-7294-118-6

Litera za poezii: Bogdan Trojak, Strýc Kaich se žení, ISBN 80-7227-212-8

Litera za naučnou literaturu: Petr Maťa, Svět české aristokracie 1500–1700, ISBN 80-7106-312-6

Litera za překladovou knihu: Zpěvy a verše staré Číny (přeložil Ferdinand Stočes)

Litera za nakladatelský počin: Otokar Březina, Korespondence (nakladatelství Host), ISBN 80-7294-105-4

Litera za knihu pro děti a mládež: Arnošt Goldflam, Tatínek není k zahození, ISBN 80-86739-15-5

Litera za objev roku: Barbora Šlapetová, Lukáš Rittstein, Proč je noc černá, ISBN 80-86217-79-5

Litera za přínos české literatuře: Jan Řezáč, za založení a vedení nakladatelství Odeon a revue Světová literatura

Cena čtenářů: Michal Viewegh, Vybíjená, ISBN 80-7227-191-1

2006

Kniha roku: Jan Reich, Bohemia, ISBN 80-903611-0-2

Litera za prózu: Jiří Hájíček, Selský baroko, ISBN 80-7294-164-X

Litera za poezii: Radek Malý, Větrní, ISBN 80-7227-227-6

Litera za naučnou literaturu: Jan Křen, Dvě století střední Evropy, ISBN 80-7203-612-2

Litera za překladovou knihu: Hugo Claus, Fámy (přeložila Olga Krijtová), ISBN 80-7185-712-2

Litera za nakladatelský čin: Edice Strukturalistická knihovna (nakladatelství Host)

Litera za knihu pro děti a mládež: Viola Fischerová, Co vyprávěla dlouhá chvíle, ISBN 80-86283-37-2

Litera za objev roku: Martin Šmaus, Děvčátko, rozdělej ohníček, ISBN 80-242-1483-0

Litera za přínos české literatuře: Erika Abrams za překlady Ladislava Klímy a Jana Patočky do francouzštiny a za edici Spisy Ladislava Klímy.

Kanzelsberger cena čtenářů: Petr Sís, Tibet – Tajemství červené krabičky, ISBN 80-86803-03-1

<iframe src=“http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3603589/embedded“ scrolling=“no“ style=“border:none;height:160px;width:100%;overflow:hidden“></iframe>