Magnesia Litera 2017 – nominace próza

Marek Šindelka: Únava materiálu

Odeon

Osudy dvou uprchlíků zredukované na tělesnou zkušenost. Uprchlická krize zredukovaná na útěk. Marek Šindelka nenapsal sociálně-kulturní sondu, jeho novela přináší univerzální výpověď o fyzické izolaci a odtržení, ve kterém se mnozí uprchlíci nebo obecně migranti nacházejí. Jeho rytmizované, klipovité vyprávění se místy podobá arkádové počítačové hře, jeho fyzický jazyk hmatatelně přibližuje útrapy cesty. Novela Únava materiálu možná nepřináší komplexní analýzu současné uprchlické krize, ale přiměje čtenáře vcítit se do jejích obětí, které přišly o majetek, bezpečí a mnozí i o život. Je to strhující, empatické gesto, v němž se Evropa proměňuje z vysněného Ráje v nehostinné, nevraživé místo. Gesto, které nás konfrontuje s naším pohodlím.

Ladislav Šerý: Nikdy nebylo líp

fra

Pozoruhodná variace na slavnou undergroundovou knihu Jana Pelce A bude hůř… je bezohlednou analýzou pozdní doby polistopadové, na kterou se už nedíváme očima lidí na okraji společnosti, nýbrž dětí revoluce, dnes již stárnoucích pražských intelektuálů. V hospodském vrstvení jazyků a názorů se koncentrovaně zjevuje ztrácení smyslu a jeho marné hledání v práci a v lásce. Z klasického sladkobolného románu o krizi středního věku se díky lakonicky přesnému a dynamickému psaní autora, stává ironické lamento nad prázdnotou doby kapitalistické plnosti. Pražská hospoda se intelektuálně neztrácí, ale jako by se zasekla v bludném kruhu, který autor dokáže sugestivně a s humorným nadhledem vypsat. Něco tu zoufale chybí… přestože „nikdy nebylo líp“.

Michal Přibáň: Všechno je jenom dvakrát

host

Románová prvotina literárního historika Michal Přibáně představuje nezvykle vyzrálou generační výpověď. Její síla spočívá v barvitém vylíčení normalizační a polistopadové společenské atmosféry, bravurním vedení několika paralelních vyprávěcích linií i neočekávané závěrečné pointě, která základní téma díla dovádí do krajních důsledků. Próza čtenáře zavádí do prostředí krkonošské chaty Karlovka, kde hlavní hrdina a zároveň vypravěč příběhu Pavel Klimeš prožil část dětství a do níž se po letech vrací, aby spolu s dávnými přáteli podnikl výpravu do vlastní minulosti. Karlovka je totiž nejen prostorem Pavlových vzpomínek, ale – jak se postupně ukáže – také klíčem k pochopení událostí, nevyhnutelně poznamenaných podmínkami husákovské normalizace. Tato cesta do zákoutí vlastní paměti neodkrývá pouze Pavlovy životní osudy, ale nabízí i problematizující čtení nedávné české historie.

Aleš Palán: Ratajský les

Pistorius & Olšanská

V lednu roku 1952 bylo v lese poblíž Ratají nad Sázavou nalezeno tělo komunistické funkcionářky, která byla známá jako tvrdá zastánkyně nastupující kolektivizace. Dobová propaganda okamžitě využila situace a z vraždy umně vytvořila odstrašující případ protistátního teroru, jímž vládnoucí moc šikovně přitlačila ke zdi odbojné statkáře z celého regionu, kteří poté začali hromadně vstupovat do JZD. Na půdorysu této tragické události vystavěl Aleš Palán napínavý thriller, v němž znovu ožívá tísnivá atmosféra politických procesů padesátých let. Ratajský les však nelze číst jako věrnou rekonstrukci jedné politické kauzy, která nakonec stála několik lidských životů, ale jako svébytnou románovou fikci, v níž se rozvíjí tři paralelní vyprávění. První linie, zasazená do roku 1952, vypráví příběh pomsty, která se nešťastnou shodou okolností zvrhla v neplánovanou vraždu. V druhém vyprávěcím pásmu, odehrávajícím se o šest let později, se čtenář může na celý případ podívat přímo očima hlavního hybatele soudního procesu, který vraždu využije k likvidaci svého soka v lásce. Třetí narativní rovina se pak odvíjí v nedávné minulosti, kde si chce skupinka mladých antikomunistických radikálů vyřídit účty s lidmi, kteří se za minulého režimu podíleli na likvidaci příslušníků třetího odboje. Ratajský les se tak znovu stane místem, kde má být vykonána msta a kde se má definitivně zúčtovat s krvavou totalitní minulostí. Jenomže všechno se nečekaně zamotá a tři příběhy se nakonec překvapivě prolnou. Ratajský les je napínavá kniha vyprávěná živým hovorovým stylem, která provokuje k úvahám o politických vraždách 50. letech, (ne)potrestání viníků a antikomunistickém porevolučním radikalismu, který by chtěl spravedlnost vzít do vlastních rukou.

Zuzana Brabcová: Voliéry

Druhé město

Úzkostná diagnóza současné společnosti. Naléhavé svědectví o ženě, která touží uniknout ze svého osamění, najít a pocítit blízkost druhého člověka a nějak zapadnout do současného světa. Přitom ale není schopna překonat své obavy a únavu z toho, že bude znovu a znovu zraňována nezájmem. Autenticita knihy Zuzany Brabcové vyplývá z drsné upřímnosti k sobě samé, kterou rozvíjí do obecně platných výpovědí a sžíravých postřehů. Text tvoří kvazideníkové zápisky datované od prosince 2012 do února 2015. V kontrastu proti sobě tu stojí křehký vesmír autorky, v němž se jako návratné motivy objevují vztah k dceři, matce, sestře, a na druhé straně – tam venku – svět představovaný strohými, nic neříkajícími titulky médií. Právě ve srovnání s nimi vynikne suverénní jazyk, osobitá obraznost a pronikavé autorské vidění Zuzany Brabcové. „Všude všichni vplétají do promluv ‚jakoby‘, jako by už nic nebylo doopravdy, jako by z každé vteřiny trčelo stero možností, bezpočet paralelních variant, ale neplatila žádná.“ Ve Voliérách nic není jakoby, jde v nich o život.

Bianca Bellová: Jezero

Host

Drsný příběh o dospívání a zároveň postapokalyptické podobenství o zničení přírody, po kterém následuje zpustošení lidských vztahů a nakonec i duší jednotlivých obyvatel. Bianca Bellová zasazuje příběh chlapce Namiho, který pátrá po své matce, do exotického prostředí připomínajícího vysychající Aralské jezero. Nedělá to však účelově, aby své knize dodala na zajímavosti. Namiho příběh podmínky tohoto neutěšeného, zapomenutého místa ztělesňuje, vyrůstá z toxického bahna vysychajícího jezera, z opuštěných baráků obsazených posledními zoufalci a ruskými vojáky. Sugestivní dojem umocňuje poetický jazyk a obraznost, které kontrastují s líčením všudypřítomné brutality. Překvapivá je ostrá pointa a otevřený závěr. Bianca Bellová napsala osobitý mýtus, podmanivý příběh iniciace, kdy se chlapec musí potopit na dno svého zoufalství, aby se vynořil silnější a vědomější.

Daniela Hodrová – Točité věty

Rozsáhlý román známé autorky a bohemistky Daniely Hodrové je úzce spojený se životním osudem překladatelky a básnířky Bohumily Grögerové a výtvarnice Adrieny Šimotové, jimž je také věnovan.

Také v tomto románu autorka své blízké – z podsvětí, ze zapomnění – v příbězích vyprávěných se soucitem, něhou, porozuměním. Vyvolává i mrtvé přátele (B. Grögerovou a A. Šimotovou), ale i osoby málo známé, neznámé, někdy fiktivní, jejichž příběh nějakým způsobem souzní s jejím vlastním příběhem. Tak jako v předchozích románech vyvstává před čtenářem svět, v němž se osudy živých prostupují s osudy mrtvých, i těch dávno mrtvých.

Není ovšem pouhou románovou transformací osudů, spjatých úzce se životem i tvorbou autorky samotné, ale i závažnou výpovědí o metafyzických úzkostech dnešního člověka a dost možná i jistým lékem, daným autorčiným širokým, „komparativním“ rozhledem, jehož šíře překonává její předešlé romány a tvoří ukotvující kontrapunkt proti „opojnému“ stylu a větvící se a „točivé“ výstavbě románu.

Tato kniha získala literární cenu Magnesia Litera Kniha roku 2016.

Magnesia Litera

Magnesia Litera je české literární ocenění, které od roku 2002 každoročně uděluje Sdružení Litera.

Ceny jsou udělovány v několika kategoriích. Cena čtenářů nesla od roku 2006 název sponzora, kterým byl do roku 2009 Kanzelsberger, v roce 2010 jím je Knižní klub. Hlavní cena Kniha roku – Magnesia Litera je spojena s finanční prémií nejméně 100 000 korun a nese název sponzora a slovo Litera.

Nejlepší knihou za rok 2007 se stal román rumunského spisovatele Petru Cimpoeşa Simion Výtažník, který do češtiny přeložil Jiří Našinec. Editor nakladatelství Dybbuk Jan Šavrda, který dílo vydal, se vyslovil pro rozdělení prémie 200 tisíc korun na dvě poloviny. Stanovy ceny s touto situací nepočítaly, ovšem výbor sdružení vydal prohlášení, že v případě překladové literatury je „překladatel vnímán jako autor“.

Laureáti

2002

Kniha roku: Jürgen Serke, Böhmische Dörfer – Putování opuštěnou literární krajinou, ISBN 80-86138-28-3

Litera za prózu: Miloš Urban, Hastrman, ISBN 80-7203-347-6

Litera za poezii: Jiří Gruša, Grušas Wacht am Rhein aneb Putovní ghetto, ISBN 80-7185-347-X

Litera za populárně naučnou literaturu: Vít Vlnas, Princ Evžen Savojský, ISBN 80-7185-380-1

Litera za překladovou knihu: Básníci soumraku (přeložil Jiří Pelán)

Litera za nakladatelský počin: Jürgen Serke, Böhmische Dörfer – Putování opuštěnou literární krajinou, ISBN 80-86138-28-3

Litera za objev roku: Hana Andronikova, Zvuk slunečních hodin, ISBN 80-242-0689-7

Litera za přínos české literatuře: Jiří Gruntorád, knihovna Libri prohibiti

2003

Kniha roku: Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století – Architektura let 1750–1918 na Moravě a ve Slezsku, ISBN 80-85227-49-5

Litera za prózu: Emil Hakl, O rodičích a dětech, ISBN 80-7203-550-9

Litera za poezii: Vít Slíva, Bubnování na sudy, ISBN 80-238-9126-X

Litera za populárně naučnou literaturu: Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století – Architektura let 1750–1918 na Moravě a ve Slezsku, ISBN 80-85227-49-5

Litera za překladovou knihu: Louis-Ferdinand Céline, Klaun’s Band (přeložila Anna Kareninová), ISBN 80-7108-220-1

Litera za nakladatelský počin: nakladatelství Argo, edice Historické myšlení a Každodenní život

Litera za dětskou knihu: Martina Skala, Strado a Varius, ISBN 80-86113-46-9

Litera za objev roku: Petra Hůlová, Paměť mojí babičce, ISBN 80-7215-174-6

Litera za přínos české literatuře: Václav Kadlec, za přípravu kompletních Spisů Bohumila Hrabala

2004

Kniha roku: Jiří Suk, Labyrintem revoluce, ISBN 80-7260-099-0

Litera za prózu: Antonín Bajaja, Zvlčení, ISBN 80-7227-156-3

Litera za poezii: Karel Šiktanc, Zimoviště, ISBN 80-246-0581-3

Litera za naučnou literaturu: Jiří Suk, Labyrintem revoluce, ISBN 80-7260-099-0

Litera za překladovou knihu: Mario Vargas Llosa, Vypravěč (přeložila Anežka Charvátová), ISBN 80-204-1050-3

Litera za nakladatelský počin: Pavel Juráček, Deník (nakladatelství NFA), ISBN 80-7004-110-2

Litera za knihu pro děti a mládež: Lucie Seifertová, Dějiny udatného českého národa a pár bezvýznamných světových událostí, ISBN 80-239-0886-3

Litera za objev roku: Jonáš Tokarský, Alchymické dítě a jiné povídky, ISBN 80-7185-614-2

Litera za přínos české literatuře: Jan Halas a stanice ČRo3 Vltava, za soustavné podporování literatury

Cena čtenářů: Zdeněk Svěrák, Jaké je to asi v čudu, ISBN 80-7200-776-9

2005

Kniha roku: Jan Novák, Zatím dobrý, ISBN 80-7227-194-6

Litera za prózu: Jan Balabán, Možná že odcházíme, ISBN 80-7294-118-6

Litera za poezii: Bogdan Trojak, Strýc Kaich se žení, ISBN 80-7227-212-8

Litera za naučnou literaturu: Petr Maťa, Svět české aristokracie 1500–1700, ISBN 80-7106-312-6

Litera za překladovou knihu: Zpěvy a verše staré Číny (přeložil Ferdinand Stočes)

Litera za nakladatelský počin: Otokar Březina, Korespondence (nakladatelství Host), ISBN 80-7294-105-4

Litera za knihu pro děti a mládež: Arnošt Goldflam, Tatínek není k zahození, ISBN 80-86739-15-5

Litera za objev roku: Barbora Šlapetová, Lukáš Rittstein, Proč je noc černá, ISBN 80-86217-79-5

Litera za přínos české literatuře: Jan Řezáč, za založení a vedení nakladatelství Odeon a revue Světová literatura

Cena čtenářů: Michal Viewegh, Vybíjená, ISBN 80-7227-191-1

2006

Kniha roku: Jan Reich, Bohemia, ISBN 80-903611-0-2

Litera za prózu: Jiří Hájíček, Selský baroko, ISBN 80-7294-164-X

Litera za poezii: Radek Malý, Větrní, ISBN 80-7227-227-6

Litera za naučnou literaturu: Jan Křen, Dvě století střední Evropy, ISBN 80-7203-612-2

Litera za překladovou knihu: Hugo Claus, Fámy (přeložila Olga Krijtová), ISBN 80-7185-712-2

Litera za nakladatelský čin: Edice Strukturalistická knihovna (nakladatelství Host)

Litera za knihu pro děti a mládež: Viola Fischerová, Co vyprávěla dlouhá chvíle, ISBN 80-86283-37-2

Litera za objev roku: Martin Šmaus, Děvčátko, rozdělej ohníček, ISBN 80-242-1483-0

Litera za přínos české literatuře: Erika Abrams za překlady Ladislava Klímy a Jana Patočky do francouzštiny a za edici Spisy Ladislava Klímy.

Kanzelsberger cena čtenářů: Petr Sís, Tibet – Tajemství červené krabičky, ISBN 80-86803-03-1

<iframe src=“http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3603589/embedded“ scrolling=“no“ style=“border:none;height:160px;width:100%;overflow:hidden“></iframe>

Murakami, Haruki – Muži, kteří nemají ženy

Murakamiho Muži, kteří nemají ženy jdou k podstatě zoufalství, které prožívají někteří muži ve vztazích s ženami, aniž by si to některé ženy byly schopny vůbec uvědomit. Jeho povídková kniha není ale jen záznamem mužského zoufalství, nýbrž i zprávou o stavu civilizace, v níž není citům dovoleno příliš. Neměli bychom navíc zapomínat, že tuto zprávu nám posílá autor, jehož původ není vůbec evropský – to ale vadí jen v té míře poslední.

 

Cena Toma Stopparda

Cena Toma Stopparda je literární ocenění Nadace Charty 77. Založena byla v roce 1983 ve Stockholmu. Je udělována každoročně v květnu v Zrcadlové kapli Klementina za významné básnické, prozaické nebo esejistické dílo vydané v předcházejících dvou letech. Finančně je dotována anglickým dramatikem českého původu Tomem Stoppardem částkou 40 tisíc korun. V současnosti jsou členy poroty: Jitka Bednářová, Václav Cílek, Jana Červenková (předsedkyně poroty), Aleš Haman, František Janouch, Martin Pilař, Božena Správcová. V minulosti patřili mezi porotce např. Michal Bauer, Pavel Janoušek, Pavel Kosatík, Lubomír Machala či Jan Šulc.

Laureáti

2014 – A. J. Liehm za Názory tak řečeného Dalimila

2013 – Patrik Ouředník za Svobodný prostor jazyka

2012 – Jan Vladislav za Otevřený deník

2011 – Martin C. Putna za Václav Havel – Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století

2010 – Petr Rezek za Architektonika a protoarchitektura.

2009 – Lubomír Martínek za Mýtus o Lynkeovi a Erik Tabery za Vládneme, nerušit.

2008 – Zdeněk Neubauer, O počátku, cestě a znamení časů

2007 – Přemysl Rut, Pan Když a slečna Kdyby

2006 – Stanislav Komárek, Leprosárium

2005 – Václav Cílek, Makom-Kniha míst a Krajiny vnitřní a vnější

2004 – Václav Jamek, Duch v plné práci

2003 – Martin Hilský, za překlady a interpretaci Shakespearových děl

2002 – Jiří Opelík, Milované řemeslo

2001 – Pavel Kosatík, Ferdinand Peroutka, Pozdější život (1938 – 1978)

2000 – Karel Kosík, Předpotopní úvahy

1999 – Jana Červenková, Kurs potápění

1998 – Jiří Pechar, za literárně-kritické a překladatelské dílo

1997 – Jolana Poláková, Perspektiva naděje

1996 – Sergej Machonin, Příběh se závorkami. Alternativy

1995 – Jiří Kovtun, Tajuplná vražda. Případ Leopolda Hilsnera

1994 – Jiří Olič, Čtení o Jakubu Demlovi

1993 – Jan Lopatka, Předpoklady tvorby a Radiojournál v ko(s)mickém věku

1992 – (cena nebyla udělena)

1991 – Jiří Kratochvil, Medvědí román

1990 – (cena nebyla udělena)

1989 – Zbyněk Hejda, Blízkosti smrti

1988 – Jáchym Topol, Miluju tě k zbláznění

1987 – Milan Uhde, Pán plamínků

1986 – Bohumila Grögerová a Josef Hiršal, Let let

1985 – Ivan Martin Jirous, Magorovy labutí písně a Milan Jungmann, Cesty a rozcestí

1984 – Eva Kantůrková, Mé přítelkyně v domě smutku a Zdeněk Urbánek, Popaměti

Haruki Murakami: Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování

Překvapivě útlý román japonské literární ikony Haruki Murakamiho, který v japonském originále vyšel v roce 2013, bychom mohli nazvat komorním příběhem opuštěnosti.

Jak totiž už v erudovaném doslovu píše Murakamiho dvorní překladatel do češtiny Tomáš Jurkovič, jedním z výrazných rysů Japonců je ona uzavřenost, řekli bychom striktní uctívání práva na soukromí, osamělosti davu. Jak se v nejednom průvodci po zvycích v zemi vycházející slunce dozvíte, je projevování emocí na veřejnosti, ale i v soukromí, pro zdejší populaci jistým… nezvykem. I letmý milenecký polibek na ulici se považuje za neslušný. A právě tento rys je základním prvkem příběhu Cukura Tazakiho, typického mladého japonského muže s dobrým zaměstnáním svých snů, s materiální jistotou, přesto cítícího se bezbarvým, prázdným („Cukuru Tazaki nikam namířeno nemá. Znělo to málem jako teze o jeho životě”). Opuštěné bytosti mezi miliony obyvateli metropole Tokia.

Hledání důvodu

Děj začíná vlastně jednou velkou otázkou: Proč? Proč byl před lety najednou zcela bezdůvodně vyloučen z jeho naprosto kompaktního a sevřeného přátelství pěti spolužáků z jedné střední školy? Z party, pro kterou bylo slovo přátelství slabým termínem. Byl to spíše jeden organismus složený ze tří kluků a dvou dívek, který žil a dýchal jakoby na jedné vlně. Ale dva roky poté, co se každý rozprchl po univerzitách, se během prázdnin stal Cukuru outsiderem, vyloučeným. Zcela japonským stylem, bez emocí, ze dne na den mu bylo řečeno, že je nežádoucí. Prý ví proč. On to sice nevěděl, ale opět s typickým japonským klidem to pokorně přijal za daný fakt, a snažil se žít dál. Ale to nejde, jak zjistil i teď, po šestnácti letech po oné události. Po počátečních měsících balancování na pomezí sebevraždy se nakonec sice z nejhoršího dostal, ale jeho život byl už zbytečný, prázdný. Zcela zničené sociální a partnerské vztahy a vazby. Po několika zbytečných známostech konečně Cukuru našel ženu, kterou snad by byl ochoten milovat, snad i něco takového ve skrytu duše cítí, ale ta stará, stále krvácející rána z minulosti se musí pročistit a uzavřít. A tak se vydává na cestu za čtveřicí bývalých přátel, za jejich osudy, aby se konečně dozvěděl důvod, odpověď na ono tehdejší Proč.

Výprava za duševní očistou

Na cestu duševní očisty, či obrody. Těžkou cestu, protože „nemůže být ticha bez bolestných výkřiků, není odpuštění, pokud po zemi netekla červená krev, není smířlivého přijetí, pokud jsme předtím nezažili krutou ztrátu”. „Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování” je příběh o hledání vlastní osobnosti, příběh s otevřeným koncem, který je napsán západním stylem vyprávění, je především knihou o japonské zakořeněné životní filosofii, o potlačovaných emocích, které ve vás zahnívají, a aby vás nezničily, musíte najít nějaký filtr, jak je ze sebe dostat. Přesně jak to náš hrdina objevuje u svých přátel po letech. Kniha přitom nese jasné prvky Murakamiho tvorby – jako otevřenost v sexuálních popisech či představách, či pro Japonce přijatelný pohled na sebevraždy (v průměru zde spáchá sebevraždu 100 lidí denně). A přestože jde o zcela realistický příběh, ani zde nás autor neošidil o mysticko-fantaskní prvky.

Zdroj: www.knihovnice.cz

Haruki Murakami: Kronika ptáčka na klíček

Tóru Okada žije s manželkou Kumiko na tokijském předměstí. Nedávno dal v docela dobrém zaměstnání výpověď – potřebuje si ujasnit, kudy se chce v životě vlastně ubírat. Jenže jakýkoli úspěch je mu lhostejný. Nemá žádné plány ani touhu vyniknout.

Není s to zařadit se do většinové společnosti. Ve třiceti jsem se zastavil a od té doby nevím, co se sebou. A tak zatímco jeho žena chodí do práce a oba živí, mladý muž se stará o domácnost.
Jednoho dopoledne vaří Tóru špagety a u toho naslouchá zvláštnímu ptačímu zpěvu přicházejícímu odkudsi zvenčí. Poklidnou atmosféru netečně plynoucího života náhle nečekaně naruší telefonát neznámé ženy, která dělá Tóruovi necudné návrhy. Ten její svádění sice rázně odmítá, nicméně od tohoto okamžiku se jeho život začíná pozvolna obracet vzhůru nohama a veškeré domnělé jistoty se neúprosně obnažují jako pouhé iluze…

Láska, osamělost a melancholie

Bezmála detektivní příběh na hranicích mezi realitou, sny a vzpomínkami. Nástrahy číhají i v říši podvědomí – a nebezpečně prosakují do normálního světa. Děj je doslova prošpikován svérázným okultismem, s děsivými odbočkami k extrémním událostem vyvěrajícím z účasti Japonska v druhé světové válce.
Obsáhlý román o lásce a osamělosti, plný melancholie, ale i jemného humoru, je nadto působivě temperován stínovými erotickými fantaziemi – bolestnou smyslností sycenou soutokem krutosti a něhy.

Sándor Márai: Svíce dohořívají

Klenot evropské literatury vyšel poprvé maďarsky v roce 1942. Širší veřejnosti však zůstal utajen až do roku 2000, kdy byl konečně přeložen do angličtiny a řady dalších jazyků. Přes nepřízeň osudu se tak román stal po šedesáti letech mezinárodní bestselerem. Autor, který si v roce 1989 v americkém exilu vzal život, se to nikdy nedozvěděl.

Příběh se odehrává v Maďarsku, na odlehlém zámku v podhůří Karpat, těsně po vypuknutí druhé světové války. Henrik, pětasedmdesátiletý generál ve výslužbě, večeří se starým přítelem Konrádem, se kterým se neviděl celých čtyřicet let. Mezi oběma muži je mnoho utajených a nevyřešených věcí a u večeře se rozvíjí výtečná taktická konverzace dvou absolventů téže vojenské školy, kteří vědí, jak manévrovat: staré historky, vzpomínky, náznaky, výmluvné ticho, poznámky, pohledy, vyvracení, zapírání. Celé roky skrytě doutnající zášť vydává svůj plamen během jediného večera. A Márai je precizní jemný mechanik. Ví, jak načasovat nové převratné odhalení, právě když se zdá, že vše spěje ke konečnému smíření. Relativně krátká, ale významem i dějem nabitá próza těží aristokratické estetiky Rakouska-Uherska. Dlouhé mihotavé stíny, světla voskovic, vína archivních ročníků, vrzání mahagonového nábytku. Márai přitom nestaví kulisy levnému dramatu. Přes všechno starosvětské kouzlo zůstává novela tím, čím je: brilantní studií přátelství, zrady, samoty a mužské ješitnosti.

Paul Brunton: Hledání nadjá

Umění ovládat život je prostě schopnost řídit vlastní mysl. Chybujeme nejdříve v myšlení a teprve potom v činnosti. Shon světa na nás dopadá a všeobecný zmatek vrásní naše čela jenom proto, že nevíme, že duchovní pravdu zanedbáváme na své vlastní nebezpečí.

Lidstvo dnes bloudí jako nešťastná loď bez kapitána, bez navigační mapy i kotvy – bloudící to trup lodi, který může narazit na špatně viditelné úskalí. Přitom úžasná Inteligence, která naplánovala anatomii člověka a vložila bělost do per labutě, stále obklopuje tento svět a neopouští svá stvoření. Nejsme ztracenými sirotky. Kristus přišel z dáli na naši sužovanou planetu. Byl vyzbrojen pouze poselstvím vyšší etiky a posláním duchovního uzdravení. Přinesl znaveným lidským srdcím naději – nikoli meč, kterým by je zraňoval. Ale mír je od naší žalostné planety vzdálen víc, než kdy před tím. Opustil nás tedy?

Jedině ti mohou odpovědět, kdo vidí kosmické drama v jeho celistvosti a předvídají jeho další jednání. Prozatím se zdržujeme na hroty pobitém prahu nového věku. Mladá léta této planety neodvolatelně uplynula. Dospívající lidstvo musí vzít konečně na svá bedra intelektuální a duchovní zodpovědnost počínající dospělosti.

Karel Čapek: Válka s mloky

Antiutopistický vědeckofantastický obraz společnosti začíná tím, že mohutný námořní kapitán Van Toch objeví podivné mloky, které je možné vycvičit. Obojživelníci jsou vysoce inteligentní, chodí vzpřímeně a dokážou se naučit mluvit. Kapitán s nimi brázdí Tichý oceán a za finanční podpory loví perly. Mloci se rychle množí a z podniku se záhy stává obrovský mezinárodní koncern.

Za několik počet mloků výrazně převáží počet lidí, někteří z nich dokonce absolvují vysokou školu a postupně opouštějí mělčiny, které do té doby obývali. Mloci jsou jako otroci, vykořisťovaní druhořadí občané, ale jen do chvíle, kdy jednoho dne předloží světu své požadavky.

Karel Čapek v Československu proslul publicistikou, divadelními hrami i romány, přičemž Válka s mloky patří k jeho světově nejslavnějším textům. V době, kdy Evropa se zmatkem sledovala události v Německu, Čapek vystupoval jako přesvědčený antifašista, ale nesympatizoval ani s komunistickou stranou. Román obě hnutí zesměšňuje a poukazuje na vrozenou sobeckost národů a jejich vzájemných vztahů.

Čapek zachycuje lidské jednání a politické praktiky s vřelým zájmem i s pronikavou ironií. Román je humorný i duchaplný, palčivý i dojemný, a představuje naléhavé mravní varování nejen pro celé 20. století, ale i dnešní dobu.